Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR:
K omezení svéprávnosti:
30 Cdo 232/2014
Nejvyšší soud např. v aktuálním rozsudku ze
dne 4. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2351/2013, k právnímu institutu omezení
fyzické osoby v její způsobilosti k právním úkonům (v právních poměrech po 1.
lednu 2014 za účinnosti o.z. jde o právní institut omezení svéprávnosti ve
smyslu § 55 a násl. o.z.) sumarizoval následující právní závěry dosavadní
judikatury:
„Podle ustanovení § 10 odst. 2 občanského
zákoníku, jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná,
anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či
jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním
úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí.
Institut zbavení způsobilosti k právním
úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům není sankcí, nýbrž
opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s
dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob,
které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž
fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle § 10
odst. 1 obč. zák., nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena
podle § 10 odst. 2 téhož zákona, učiní právní úkon, ke kterému je podle
rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá,
půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle § 38 odst. 1 obč. zák. (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. února 2009, sp. zn. 30 Cdo
2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená
opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně
nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním
úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení NS ČR ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30
Cdo 4582/2008). Je současně nutno připomenout, že Ústavní soud např.
mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07,
fakticky vyšel z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných
práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a
svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované
formálním, schématickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o
individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým
přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi
na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do
rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout.
Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce.
Každým rozsudkem soudu, jímž dochází k
omezení způsobilosti k právním úkonům a kterým jsou vymezeny právní úkony, k
nímž není účastník způsobilý, se stanoví výslovně (explicitně), jaké úkony
účastník platně činit nemůže, ale současně implicitně a contrario, že účastník
je ke všem ostatním právním úkonům způsobilý (rozsudek NS ČR ze dne 23. května
2012, sp. zn. 30 Cdo 354/2011).
Rozsah omezení způsobilosti k právním
úkonům lze určit především negativním výpočtem, tj. tak, že se ve výroku
rozsudku určí, ke kterým právním úkonům není občan způsobilý. Z toho se pak
podává, že ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. dopadá jen na právní úkony ve
výroku rozsudku uvedené, takže všechny ostatní právní úkony takovým občanem
učiněné jsou z hlediska tohoto ustanovení platné. Nutno ovšem připustit, že
rozsah omezení lze stanovit i pozitivním výpočtem, tj. tak, že se ve výroku
rozsudku určí, ke kterým právním úkonům je občan způsobilý. V takovém případě
může občan ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. platně učinit jen ty
právní úkony, které jsou ve výroku rozsudku uvedeny; všechny ostatní ve výroku
rozsudku výslovně neuvedené právní úkony ve smyslu tohoto ustanovení nemůže
platně učinit (ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 1977, sp. zn.
Cpj 160/1976).
Správné vymezení rozsahu omezení
způsobilosti k právním úkonům nejvíce závisí na tom, jaké podklady soud
provedeným zjištěním a dokazováním opatřil předem pro znalce právě o tom, jak
se vyšetřovaný až dosud v každodenním životě choval, jaké záležitosti si sám
bez obtíží vyřizoval a v jakých směrech vznikaly o jeho schopnostech
pochybnosti. Uvedené požadavky je nutno uplatňovat důsledně, pokud ovšem nejde
o osoby zcela neschopné samostatné životní existence. Znalecký posudek je v
takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže
nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Při výkladu ustanovení § 10 odst. 2
občanského zákoníku je třeba vzít v úvahu, že představuje úpravu v
horizontálních vztazích mezi jednotlivými účastníky občanskoprávních vztahů.
Rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům se však podstatnější měrou
dotýká i postavení takto omezované osoby k státní moci, tj. v rovině vertikální
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 3580/2010).
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27.9.2007, sp. zn. 30 Cdo 3398/2007, bylo uvedeno, že soudy ve výroku rozsudku,
kterým omezují podle občanského zákoníku, popřípadě podle zákoníku práce,
fyzickou osobu ve způsobilosti k právním úkonům, mohou určit rozsah tohoto
omezení jen se zřetelem k právním úkonům, z nichž vznikají, mění se, či
zanikají právní vztahy podle ustanovení občanskoprávních (včetně vztahů
obchodních) a pracovněprávních, pro jejichž řešení je v případě sporu dána
pravomoc soudu, z čehož vyplývá, že osoby omezené ve způsobilosti k právním
úkonům jsou v důsledku toho v rozsahu daném pravomocným soudním rozhodnutím k
určitým právním úkonům zcela nezpůsobilé a v těchto právních úkonech za ně
jednají jejich zákonní zástupci ( § 26 obč. zák. ). K ostatním právním úkonům
(k právním úkonům nad rámec omezení vysloveného pravomocným soudním
rozhodnutím) jsou tyto osoby zcela způsobilé a jednají proto v nich samy,
nezávisle na svém zákonném zástupci.
Důvodem pro omezení způsobilosti k právním
úkonům může být výhradně zájem na ochraně práv a svobod třetích osob nebo
ochrana poskytovaná statkům či zájmům plynoucím z ústavního pořádku. Soud vždy
musí zvážit všechny mírnější alternativy, přičemž omezení způsobilosti k
právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou
totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp.
vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích základních práv (práva na
právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno,
koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní
osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit
mírnějšími prostředky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.8.2009,
sp.zn. I. ÚS 557/09).“